GBH – Perfume and Piss

Psal se rok tak 1990/1991 a do našich pokojíčků žáků základních škol vtrhla muzika, která nám byla dosud odpírána a utajována. Ano, pochopili jste správně, byl to punk! Najednou bylo možno sehnat množství nahrávek a rozšířit si obzory stylem dosud nepoznaným. Vydávaly se desky, daly se koupit kazety a na „dvojčatech“, tedy kazetových magnetofonech vesměs vietnamské výroby, se dalo kopírovat v podstatě cokoliv. Často stačila kouzelná formulka, že „to je punk“ a člověk bezmyšlenkovitě kopíroval vše, co se mu nějakým způsobem dostalo pod ruku. Jednou z prvních zahraničních punkových kapel, které se k nám dostaly, byli právě GBH. Podivná „originálka“ z Polska No Survivors a vinyl From here to reality, který u nás licenčně vydala firma Globus International.

Od té doby jsem tuhle partu bodlin viděl několikrát na živo a slyšel nějaké další její nahrávky, ale první dvě zmíněné desky, které se ke mně dostaly, už nikdy nepřekonali. Pravda, tahle parta vždycky udávala trend u vystajlovaných punx, pro které byla v podstatě (ale jo, přiznejme si to) módní ikonou jejich žánrové škatulky. Postupem času jsem je přestal sledovat a můj vztah k nim poněkud vyčpěl. Navíc i v koncertním provedení jsem měl kolikrát pocit, že než o cokoliv jiného se jedná o parodii na sebe sama. A najednou lup a Papagáj vydal jejich zatím poslední desku Perfume and Piss na vinylu.

S jistou dávkou obezřetnosti jsem položil asfalt na gramofon a pak už se jen nestačil divit. Tohle je punk! Tohle je styl, který mě kdysi k této muzice neodolatelně přitáhl. Krátké úderné songy, které absolutně nepostrádají melodičnost a potřebný tah na branku. Až se mi nechce věřit, že tohle jsou GBH roku 2010 (původní rok vydání alba na CD). Tohle má šťávu jako málo co a trošku jízlivě se ptám, jaký vliv asi měl reálně na tuhle desku Lars Frederiksen z Rancid, který nahrávku produkoval. Jisté je, že z téhle kapely vytáhl pravděpodobně maximum a možná ještě víc. Všechny songy neuvěřitelně šlapou a z některých mohou být punkové hymny se vším všudy. Na starý fotry, dost dobrý!

Míchačka starého britského punku a hardcore spíše americké školy se zde sešla v tam vyvážené míře, že srdce zapšklého cynika skoro plesá. Navíc díky produkci téhle nahrávce nechybí současný sound, který je opravdu nakopávající. Původní vydavatelé Hellcat by jistě do světa nepustili nějaký polotovar, který by neodpovídal kvalitě jimi vydávaných nahrávek. Netvrdím, že tohle je pro mě deska roku, ale tvrdím, že v tomto případě Old Punks Never Die a mě tihle hoši udělali pořádnou radost! A to i s obalem, který je v duchu grafiky staré punkové školy.