Primitive Hearts – High & Tight

Nestává se, že bychom strhali nahrávku načichlou garážovým power popem nebo doo-wop punkem. Rokenrol s popovými popěvky prostoupený bezstarostností střední školy, vesměs odlehčeně a často vtipně reflektuje problémy náctiletých nešťastných lásek a víkendových parties, vše jako by spontánně a nedbale zaobaleno do jednoduchosti a neuvěřitelně chytlavých melodií, nezklame. Zdá se, že Amerika prožívá revival špinavých popových garážovek, čehož byla důkazem třeba kompilace No Rules! No Fun, kterou měli na svědomí právě Primitive Hearts. Ti si mezitím s Jasonem Testaseccou (Elvis Christ) nahráli i debutové album, jemuž předcházela eponymní sedmička.

Plnit titulky bubblegum pop asi nikdy nebude. Což je trochu s podivem vzhledem k hitovému potenciálu, jaké některé kapely motající se v tomto ranku mají. Nakonec často mezi posluchači uvíznou v síti „neposlouchatelných“ skupin, jelikož lo-fi kvalita nahrávek zní, jako by to nahrávali mikrofonem za pět korun a šum nebo vazbení kytar se příčí člověku, kterému Primitive Hearts evokují další obskurnost znějící jako prdění do celofánu od cigár, na bicí nejspíš hraje chřestýš v plechovém sudu a jmenuje se to nějak podivně vikingsky jako Öksplüdink Hjerteß. Ale proti gustu…

Poslouchat desky jako High & Tight je pro mne cosi jako flashback prvních mejdanů teenage let, dob, kdy si kdejaký parchant o sobě myslel, že je nový Bukowski a doma měl desku Undertones. Nahrávka překvapí plným zvukem, který bych od tria muzikantů nečekal – dva mužské a k tomu ženský vokál v refrénech a nezbytných houkačkách „ou“ nebo „áá“, kterých je samozřejmě plno. Ženský hlas vůbec melodické skladby koření, je místy správně ledabyle falešný a trochu hystericky dětský, připomíná mi občas to, čím Kimya Dawson dodávala neopakovatelné kouzlo Moldy Peaches.

Srdce neztrácejí čas a odpalují album svižnou rokenrolovou peckou Won’t Wait Around, ve které deklarují všechno, co na nich člověk může milovat (nebo všechno, co mu může vadit) – jednoduchý jednoslabičný popěvek, nekomplikovaný text o tom, že zpěvák nehodlá čekat na zlomení srdce. Stačí pár akordů.

Dál se spíš mění tempa a ucho jen žasne nad tím, co všechno se dá z toho málo vymáčknout. Jedna hitovka střídá druhou, mezi vrcholy útočící na první poslech patří už druhá Harmony, možná ještě o něco půvabnější a energičtější je Falling Apart, která se valí vpřed se stejně prehistorickým (vpravdě primitivním) riffem, s jakými vypalovali komba Ramones se svými lovesongy.

Kousky jako Must Be Nice nebo Crybaby ukazují ještě zběsilejší, vyloženě punkovou polohu, která ale neztrácí nic z popové chytlavosti. Tady nejvíc se mi vybavují švédští Impo & The Tents, které zpěvák mírně připomene hlasem, občas oplývajícím dickiesovskou barvou. Jinými favority můžou být pecky jako Lone Wolf nebo závěrečná Hideaway.

Těžko vybírat, od začátku do konce je to hit za hitem, a navzdory tomu, že se opakuje dokola to samé, nemá deska moc šancí nudit vzhledem ke stopáži, kdy z dvanáctky songů polovina sotva dosahuje dvouminutové hranice.

Mám rád všechny tyhle kapely, které prý zní jako ze sudu. Primitive Hearts se stali jednou z nich.