Bosnian Rainbows – Bosnian Rainbows

Na řece Rio Grande na texaské hranici s Mexikem leží El Paso. Víc než půlmilionové město bylo v minulosti plné koloniálních vojáků, kovbojů a zřejmě pořád je plné ilegálních imigrantů. Kromě toho tu ale vyrostl Omar Rodríguez López. Chlápek, který se angažuje ve zbytečných reunionech a za utržené peníze vydává nepochopitelné sólové desky a progresivní opery. Kámoší se s Frusciantem. Zkrátka nic jiného, než nesympatický hipster.

Nicméně jeho příběh stojí za pozornost. V patnácti letech se chopil mikrofonu a způsobil pořádný poprask na místní hardcore scéně. S kapelou Startled Calf vydal vynikající, agresivní a hlasitou nahrávku I Love Being Trendy. Na začátku devadesátých let se kvůli závislosti na cracku a heroinu vydal na roční očistnou pouť stopem kolem Států. Jenže potom mu zavolal parťák Cedric Bixler-Zavala a Omar se stal basákem post-hardcorových At the Drive-In. A když kapela nepřežila raketový vzestup, nekonečné koncertování a divoké drogové orgie, stává se z ní Sparta, zatímco Cedric s Omarem úspěšně experimentují jako Mars Volta.

V roce 2013 tu máme Bosnian Rainbows – a světe div se, nemusíte se převlékat do dámských šatů ani znát nazpaměť Nostradamova proroctví, aby se vám to líbilo. Dokonce i na to otřesné slovíčko progresivní můžeme zapomenout. Rodríguez se dal dohromady se starým kámošem Deantoni Parksem a zpěvačkou Teri z hnutím riot grrrl ovlivněných garážových punkerek Le Butcheretts.

To, co servírují, je psychedelická projížďka barvami duhy na obalu desky, za okny v kočáře je temno obalené v new wave zvuku kytary. Zadumaná a víceméně poklidná jedenáctka skladeb by se dala označit všelijak: goth pop, dream pop, experimentální rock, art rock, ale to stejně vždycky byla jenom slovíčka pro magory uvězněné v drážkách vinylu – běžný smrtelník si představí, co může znamenat punk, zatímco při výrazu shoegaze bude zmateně listovat anglickým slovníkem.

Punku tu moc není – rozhodně těží z jeho dědictví a najdou se tu skaldby poháněné kytarami a energickou basovou linkou, nicméně Bosnian Rainbows pracují především s atmosférou, kterou pohlcují a matou lidskou psychiku. Výrazný hlas Teri už v první skladbě Eli perfektně zapadá do koláže vrzání, kvílení i úderů post-punkové, zlověstně gotické kytary.

Nahrávka se vydává několika směry – jak už jsem naznačil, Omar udržel experimentování na uzdě, a tudíž jde o spíš příjemné výlety k žánrově naprosto nezařaditelným věcem, jako je třeba death disco Morning Sickness.

Na první poslech působí nejsilněji první trojice skladeb – zasněná popová melodie „life is worthless,“ zvonivé vyhrávky nasáklé manchesterským deštěm, jaký skrápěl třeba Stone Roses nebo Happy Mondays, vzdychání a vyjmenovávání všech bezcenných věcí v písni Worthless dává dohromady zřejmě nejvýraznější kousek desky.

Během výletování po hudebních žánrech a vůbec historii moderní populární hudby, poskládané v postmoderní obraz připomínající cákance od Pollocka se trojice písní rozšířuje až v podstatě k poslednímu tónu. Totiž, je to klišé, neboť každá nahrávka potřebuje čas – pokud to nejsou Sex Pistols. Bosnian Rainbows ale skutečně září až po důkladném leštění. Sám jsem měl štěstí, že první poslech se mi trefil do nálady a po měsících nezájmu pak byl s každým poslechem víc a víc ohromen. Rainbows nejsou o tříakordové vzpouře na první poslech, nejsou ani party muzika.

Je to spíš rozjímání. Soundtrack k probuzení po divokém večírku. Předstupeň šílenství. Jsou tu i agresivnější skladby s hutnější atmosférou – I Cry For You je skoro až děsivá, naléhavá píseň, která sev závěru se nečekaně rozjede. Dig Right in Me oplývá podobně výrazným melodickým potenicálem jako Worthless, snad na první poslech se do hlavy zarývá spiritualistický refrén The Eye Fell in Love.

 V Turtle Neck se potkávají My Bloody Valentine s Led Zeppelin. Torn Maps zní hodně jako Siouxsie and the Banshees, či s tím, co v součanosti předvádí švédská zpěvačka Nicole Sabouné. Teri dokáže z post punkové afektovanosti přecházet v jakousi éteričnost, což je jedna z největších devíz alba. V míchání kytar a elektroniky občas prolétnou reminiscence na MGMT, obzvlášť když se Red nese cosi, co by mohl být stylophone. A odsud není daleko k Tame Impala, což taky není úplně mimo, i když Rainbows jsou míň hraví, míň prozáření sluncem, víc podzimní.

Je to hodně o náladě. Bosnian Rainbows se dají snadno přehlédnout a odepsat, tak jako se jejich široký záběr možná tříští na úkor kompaktnosti. A málokdo je schopný udržet takto intenzivní náladu po padesát minut. Na každý pád jde o jednu ne z nejlepších, ale nejzajímavějších desek roku – čas od času se pohrabat v něčem zasněnějším a psychedeličtějším není vůbec od věci.