Kniha samotná je rozdělena do tří částí, kdy první je nezbytným úvodem Vladimíra Vlasáka ke vzniku této knihy. Druhá a největší část jsou pak texty samotné. Vždy je stručným profesním životopisem představen konkrétní textař a pak následují konkrétní ukázky jeho tvorby. U některých autorů se nepodařilo získat povolení k publikaci, takže je povídání o autorovi doplněno jen krátkou ukázkou některého jeho textu. Třetí část pak tvoří publicistické eseje, které rozebírají konkrétní otázky týkající se rockových textů jako takových. (Jan Lukeš: Text versus poezie?; Josef Vlček: Všude je to stejné? (Typologie vzniku rockových textů); Aleš Opekar: Čeština versus angličtina (Základní tendence v českém rockovém textování). Což původně měly být předmluvy k chystanému magazínu.
Samozřejmě pro tuto knihu je nejdůležitější druhá část, s ukázkami konkrétních textů. Výbornou pomůckou pro sběratele a archiváře pak je uvedení na kterém konkrétním albu se presentovaný text nachází, včetně vydavatele, autora hudby, zpěváka a roku vydání. V celém sborníku je představeno na šedesát textařů. Není pokryto úplně vše, u některých autorů máte pocit, že by tam být nemuseli a někteří vám naopak budou chybět. I na tento fakt upozorňuje autor v úvodu knihy.
Jako punkovému, potažmo rockovému, fanouškovi mi ovšem některá jména nejdou moc pod fousy. Příkladem budiž třeba Zdeněk Rytíř, který sice nějaké rockové texty stvořil (a nemusely být nutně špatné), ale hlavním polem jeho působnosti bylo psaní textů pro hvězdy a hvězdičky normalizačního popu, které na všechny obyvatele útočili jak z rádií, tak i z pokleslých televizních estrád. To, že se tomu tak děje i v dnešní době je jistě důvod k zamyšlení a pravděpodobně to svědčí o jakési „kulturní povaze“ národa. Například jeho Zvonky štěstí mě ve snech děsí ještě dnes. Podobným příkladem budiž třeba i Pavel Vrba. Pro oba autory zjevně platí, že méně je někdy více a způsob obživy jako textař se jistě nerovná lásce k rockové muzice. Tuhle kritickou vložku bych ukončil odkazem na text (v knize nepublikovaný) Pavla Vrby v interpretaci Petra Spáleného k písni „Kde jsou honoráře“, kde autor „ždímá košili“, aby měl na pokrytí svých radovánek. Osobně mi to přijde příznačné…
Z hlediska punkového fanouška je jistě potěšující zařazení něco mála punkových textařů. Petr Štěpán frontman i dnes stále oblíbených HNF zde má čtyři texty: Pochod hrdinů, Bombardéry, Dům na demolici a Punkrocková generace. Jan Haubert z „Visáčů“ je zastoupen texty Strategický ústup, Dopravní značky a Stánek, tedy jedněmi z nejznámějších písní předrevoluční éry Visacího zámku. V knize není opomenut ani Fanánek ze Tří sester, kterého zastupují Nuselský Horky a Nechci do ústavu. A v neposlední řadě Miroslav Wanek, který zde presentuje tři texty dnes již kultovních F.P.B. (Kapesník v kaluži, Ať a Návraty) a jeden text své současné kapely Už jsme doma – Tradiční kočka. Výše zmínění tvoří jen malý segment předrevoluční punkové lyriky, ale i za ten buďme v této knize rádi. Taky tam nemusel být nikdo.
Těší mě i zařazení některých textařů alternativních či undergroundových skupin, jejichž texty zde jistě mají své místo a hlavně mají co říci. Příkladem budiž pár jmen: Michal Kaščák (Bez ladu a skladu), Vladimír Kokolia (E), Filip Topol (Psí vojáci), Pavla Slabá (Dybbuk), Petr Váša (Z kopce / Ošklid), Karel Babuljak (Máma Bubo) nebo třeba Tony Ducháček (Garáž). Zastoupeni jsou zde i Egon Bondy a Ivan Wernisch jejichž texty zhudebnila snad nejznámější tuzemská undergroundová legenda The plastic people of the universe.
Tohle je jen malý výčet autorů zastoupených v knize. Dostane se i na autory, kteří začínali textovat spolu se vznikem bigbítu jako takového i na známé básníky (Josef Kainar, Václav Hrabě), kterým jejich poezie v bigbítovém kabátku doslova zlidověla. Najdete zde i autory, se kterými jste se pravděpodobně už setkali. Rovněž zaznamenáte také textaře, u kterých budete uvažovat, zda jste jejich jméno už někdy zaslechli. Stěží si je vybavíte pokud nejste oddanými fanoušky daného interpreta, který „inkriminovaný“ text pódiově presentoval. Nebo se setkáte s autory, které by jste v dnešní době jen stěží označili jako rockové textaře (Jan Burian, Jiří Dědeček), ale jejich texty pro Vladimíra Mišíka potažmo Michala Prokopa jistě rockovému fanouškovi nebudou neznáme.
Co říci závěrem? Pokud vás u hudby zajímají i texty, tak tento sborník vám může pomoci se zorientovat v lyrice, která formovala rockové či bigbítové posluchačstvo před pádem železné opony. Jako každému se vám pravděpodobně bude něco líbit a něco ne. Každopádně jako „výřez“ rockové poezie je tento počin chvályhodný. Po knize „Zpěv do odposlechů víc“ je nám přeložena další sbírka tuzemských lyriků, jejichž slova se derou z útrob reprobeden.
