Máme pro vás druhý díl našeho letního seriálu, ve kterém vybíráme to nejlepší z programu českých festivalů, na které se v redakci chystáme. Čekejte velká jména, ale i zástupce domácí scény, kteří si zaslouží pozornost, nebo zcela neznámé kapely. Tentokrát jsme se podívali na line-up Fluff Festu, který se odehraje od 24. do 27. července v Rokycanech.
Čtyřčlenná pražská banda Just For Being bývá občas některými lidmi popisována jako pop-punková, ale já bych v jejich případě na veškeré škatulkování zapomněl, protože když člověk chce, uslyší tam (přesně tak jak to kluci zamýšlí) vlivů mnohem víc. Od melodického přes klasický punk rock a post punk až po garage rock – to všechno tam najdete. A navíc má jejich muzika i jasný názor a odkaz – nasrat na všechen rasismus, homofóbii a dnešní zdegenerovanou společnost! Tempo jejich hraní vás nenechá v klidu postát a garantuji vám, že skladby Destroy the Wall, G.N.W.P. Song nebo Forever budete společně s nimi řvát až do ochraptění. Na letošním Mighty Sounds patřili mezi to nejlepší, co se představilo na Lucky Hazzard Stage, a kdo tam nebyl, určitě by si je neměl v neděli na Fluffu nechat ujít!
Poprvé jsem viděl Backtrack před pěti lety a popravdě jsem nedoufal, že by se tahle mladá kapela dostala za pár let tam, kde je. Zaslouženě se pro mě stali symbolem nový NYHC krve, která se dere do popředí víc a víc. Nahráli pekelně dobrý album Darker Half, který ani trochu neztrácí drive v obrovským množství novejch přemetalizovanejch hardcore desek. Asi za tim stojí i vliv Nicka Jetta z Terror, kterej za touhle skvělou deskou stál. Pódiová show Backtrack je naprosto učebnicová záplava jednoduchejch a přesto silnejch riffů bez zbytečnejch vyhrávek. Žádnej metalovej zpěv ani sound, prostě ryzí hardcore až na kost. Bejt na Fluffu a nestihnout Backtrack, je jako nechat si zvětrat pivo. Jasně, pokud nejsi straight edge. Btw, za domácí formaci bych vyzdvihnul Lycantrophy! Lokální fastcore grind banda se ženským zpěvem, dříve pod názvem Inkogruence z Poděbrad.
Fluff, to je již nějaký ten pátek víkend strávený na louce u Rokycan s množstvím dister, schopných svou koncentrací směle konkurovat vietnamské tržnici v Holešovicích, jen na trička Landser tam asi nenarazíte. Fatální nedostatek pivních stánků, zástupy potetovaných na nedalekém veřejném koupališti a pak taky nějaké kapely. Prakticky pokaždé se v lineupu dá najít pár zajímavých kapel, leč nutno říci, že jejich výčet je rok od roku kratší. V tom letošním mě vlastně do nosu ťukla všeho všudy dvě jména, kanadští klasici DOA, o těch ovšem referuje již někdo z kolegů, a tak č. 2 jsou Švédky Beyond Pink. Vystajlované holky mísící v sobě d-beat s typicky ženským nasraným punkem, dle některých tak dobře, že za předloňský rok získaly ve své rodné zemi ocenění za nejlepší desku v žánru punk / hardcore. Je to nářez, je to sexy, a co víc ještě chtít.
Burákové máslo, apo-ibuprofen, elektronový mikroskop, videozáznamy ve sportu, malířský váleček, lednice s pivem otevírající se pouze po zazpívání hymny… To je jen pár více či méně významných věcí, co světu dala Kanada. Z pohledu fanouška punku vytane na mysl ale daleko podstatnější jméno – D.O.A. A proč je vidět naživo? Protože se zformovali už na konci 70. let. Protože nejsou vyčpělou legendou, na kterou se chodí jen z povinnosti. Protože vždycky podporovali antirasismus, ochranu životního prostředí nebo svobodu slova. Protože mají na kontě skvostnou spolupráci s Biafrou a nejlepší cover Animals ve vesmíru. Protože jsou pořád skladatelsky aktivní. Protože mají po vizuální stránce geniálně otřesný a nenapodobitelný videoklipy. Protože je obchází zubatá (RIP Dave Gregg). Protože tohle může být naposled…
