My Dead Cat – Shortcut to Hell

Sloka refrén sloka refrén sólo refrén? Ne, to není případ brněnských My Dead Cat. Čerpají z klasických rokenrolových postupů, z (post) punku i indie rocku, ale jako by se snažili rozbíjet klasickou strukturu písní. Ne, že by se konaly nějaké experimenty nebo že by šlo o novátorství. Tam, kde čekáte sólo, přijde nečekaně další kytarový riff, když čekáte baskytarovou mezihru a zklidnění, přijde řev a vygradovaná pasáž, to, co považujete při prvním poslechu za refrén, je vlastně jen takové zahřívací kolo.

Jak to dělají? Prostě smíchají retro věci: nosnou postpunkovou basovou linku, hlas místy evokující Roberta Smithe, nakřáplý řev i hluboký basový hlas, melancholicky znějící indie kytaru (jo, na Danananaykroyd si vzpomenu fakt už jen, když poslouchám Kočky) a plechové bicí – oblečeno do moderně působícího hávu zní nová deska s názvem Shortcut to Hell svěže a chytlavě.

Eponymní nahrávka z roku 2010 byla pecka – chytlavá přímočará věc, místy melancholická, místy pěkně hardcoreově hlasitá. Radost ze života a vztek. Rozbij televizi, zapal video a zpřelámej kosti poskytovateli internetu. Zkratky do pekla ale vedou po méně divokých cestách a plují v klidnějších vodách. Od prvního poslechu je jasně cítit posun k méně výbušné, ale přesto pořád dost energické, propracovanější muzice. I přes „změknutí“ a příklon k popíku to není záležitost na pár poslechů – když jsem si s očekáváním novinku stáhnul z bandcampu, kousal jsem pak rozpačitě a rozmrzele do cigarety a přemýšlel, kdy přijde ta bomba.

Přijde, ale až na čtvrtý nebo pátý poslech. Album pak funguje výborně jako celek, šedivě podzimní, víc osobní, ale pořád duchem punkový. Mezi nejchytlavější věci bych zařadil úvodní trojici songů. Electric Train napovídá, že klávesám se skvělým zvukem se dostává mnohem víc prostoru, zvonivý riff podkreslují popové backvokály. Následuje o něco našlápnutější pecka Rip Me Off, úvodní riff v Broken Leaves zní na první hrozně povědomě.

Víc než na minulé desce uslyšíme hlasy více členů kapely, víc se střídají a prostor dostává i hluboký hlas ve skladbě Disco Crack. Pamatuju si, že mi to tak připomínalo Curtise, až jsem pochyboval, jestli to nezní spíš jako parodie, nicméně jakmile zapomenu na geniálního oběšence, oceňuju tenhle song jako jeden z vrcholů desky. Temná skladba z přítmí sálu osvíceného lacinou diskokoulí, falešné pozlátko a hlavně spousta skvělých hudebních nápadů i chytlavý refrén.

Zhruba z prostředku nahrávky, tedy někde u Air Sickness a No Place To Go, se začne pomalu vkrádat nuda. Po čase si sice i k nim člověk najde cestu a ocení některé prvky (například intro  vyhrávka ve druhé jmenované), nicméně přesto jsou to zřejmě nejslabší momenty. Naopak závěr je excelentní – pomalý hitový song A Cat Comes Along by klidně obstál v komerčních rádiích a nenechal jediné mladé dívčí oko suché, na rozdíl od stupidních, prázdných a stále stejných popových odrhovaček má tohle duši a baví i mě. The Lightsjsou úplnou tečkou, zezačátku zdánlivě klidnou, perfektně vygradovanou, a kde se ukazují klíčové znaky tvroby My Dead Cat – „sekavý,“ bublinovitý riff, přecházející v odsýpající pasáž s parádní klávesovou vyhrávkou. Světla zhasínají a já si to pouštím znova.

Mrtvý kočky jako by s touhle deskou vyzrály a našly v tom zběsile zamíchaném koktejlu všemožných přísad svůj osobitý styl. Nechali si nesmírnou energií (běžte se přesvědčit naživo, stojí to za to!) a přetavili ji v hravý, zábavný, potemnělý mix depresivních nálad a agresivních obratů. Všechno je to v pohybu. Nenechají vás usnout, ale zase vás nebudou nutit rozbíjet pokoj. Melodická muzika přístupná masovějšímu publiku, ale přesto nezrazující staré věci a stará prohlášení.

Tahle půlhodina muziky by mohla mít ambice nabourat pozice všech těch vyhajpovaných Sunshine a A Banquetů a kdoví koho dalšího, ale to se zřejmě nestane. Rozhodně by si však zasloužili mnohem větší pozornost, než se jim dostává.