Funkce Šroubu – Řev

V den, kdy se v jihočeské Blatné kdosi poprvé rozhodl pojmenovat svou novou kapelu Funkce Šroubu, mi byl asi tak jeden rok. Bylo to v roce 1997 a skupina si od té doby na české undergroundové scéně už prošla kde čím, nevyhnuly se jí ani mnohé personální změny, a to hlavně na postech zpěváka a kytaristy. Někteří členové dokonce z kapely odešli, vrátili se, a pak ji zase opustili. Teď jsme ale v roce 2017 a kapela právě slaví 20 let existence. K té příležitosti nadělila sama sobě i svým fanouškům po delší odmlce nové řadové album Řev. Krom Funkce Šroubu se pak na jeho podobě podílel i Miloš Dodo Doležal, který, stejně jako na jedné z demo nahrávek, dostal na starost mastering.

Cédéčko ke mně dorazilo v jednoduchém, ale působivém obalu. Dominantní je červené pozadí, na kterém je černou načrtnutá ulice města a havran sedící na elektrickém vedení. Právě havran se s názvem alba spojuje v titulním songu Řev Pouličního Havrana. Uvnitř se krom čistě černého CD nachází jednoduchý booklet s texty vyvedený ve stejném grafickém stylu. Celý obal si vytvořila kapela sama a nevypadá vůbec zle.

Album má okolo 30 minut, během kterých do vás kapela našroubuje celkem 12 songů. To na takovou stopáž není zrovna málo, což dává tušit, že kadence tohohle blatenského samopalu nepatři k nejrozvážnějším. Většina songů se nijak extrémně nevyjímá z klasického soundu kapely tak, jak ho známe z dřívějška. Mám před sebou špinavý hardcore ve středně rychlém tempu, takový, který ví, kdy přitlačit na pilu a kdy zase ve svém sevření povolit a ukázat se v melodičtějších polohách. Koncepce jednotlivých songů není extra různorodá, kapela pracuje s tím, co skvěle zvládá. S čím si Funkce Šroubu vyhrála perfektně, jsou vokály. Hlavní naštvaný chraplák skvěle doplňuje několik dalších hlasových úrovní. Ty se přidávají ve správných momentech a mají na svědomí většinu toho, co mi z alba Řev uvízlo v hlavě.

Z jednotlivých skladeb bych vypíchnul Hledání Nepřítele, asi nejchytlavější song na albu, který hraje trochu na old school punkovou notu a má skvělý, těžkotonážní refrén. A přestože je jednou z těch delších písní, nemá v sobě žádné hluché místo. Zaujme třeba i Sebevrah, kde hudba skvěle koresponduje s textem, je naléhavá, napínavá a celé to má atmosféru. Jen rozverný riff v úvodu a na konci songu to drama trochu kazí. „Tak už pojď! Na život jsi měl myslet dřív!“ Za zmínku stojí i píseň Vztek, která má nástup jak metalový opus, pak se ale dostane do tempa a nechá se táhnout vpřed rychlou kytarou. Obzvlášť druhá polovina má fakt sílu, hudba i text jsou pořádně vzteklou ranou do ušních bubínků. Opakem jsou skladby Dětský Hračky a Paní s Lahví, které kvůli nevyvedeným textům působí spíše jako výplň alba než jako plnohodnotné kousky.

Na konec musím říct, že i přesto, že některé ze skladeb se mi jednotlivě moc nelíbí, album funguje skvěle jako celek. Kompozice i návaznost tu jsou na výbornou a navíc, občas z toho vystrčí růžky i nějaká ta výrazněji vyvedenější část. Pokud nedychtíte po spoustě inovace a zbytečných kudrlinkách, ale táhne vás to k léty prověřeným špinavým úderkám, tak je Řev přesně pro vás.